Naši psi, vaše radost!
Porcelaine foto: https://odpstruziricky.rajce.idnes.cz/
| Historie plemene, dnes nazývaného porcelán, je velmi blízká většině ostatních plemen francouzských honičů, která se obvykle konstituovala selektivním výběrem, eventuelně křížením parforsních honičů z různých ekipáží. Tento výběr a ustálení typů jednotlivých plemen, jak je známe dnes, probíhal ponejvíce v XIX. století. Ovšem vývoj porcelána není tak přesně popsán a zdokumentován, je tomu u dalších plemen francouzských honičů. Existuje několik pramenů, které hovoří o porcelánech a jejich původu Podle markýze de Foudras, proslaveného vypravěče, pocházejí ze Švýcarska. Ale jiný z autorů, zabývajících se historií parforsních lovů, pan de Marolles, hledal informace o kořenech porcelánů přímo ve Švýcarsku a shledal jejich švýcarský původ málo pravděpodobný. Přesto jsou některé informace pana de Foudras důležité, především ty související s ekipáží “de Lunéville”. Třeba ta, že psi vikomta de Choisseul byli nazývání “psi z porcelánu” a toto pojmenování bylo naprosto nové, neznámé ve Franche-Comté, kde tato smečka lovila. Tento region ostatně sousedí se švýcarským územím, takže vzájemné ovlivňování plemen z obou stran hranice není vyloučené. Nejpravděpodobnější informace o původu porcelánů podává pan Daubigné. Podle něho byli původně tito psi chováni v klášteře v Cluny. Kláštery se totiž již od středověku věnovaly chovu a šlechtění psů pro štvanice, neboť tento způsob lovu byl na jejich pozemcích provozován. Ostatně i nejslavnější plemeno parforsních honičů, pes Sv. Huberta, pochází z kláštera, podle nějž je pojmenován. Z kláštera Cluny získali porcelány v klášteře Luxenil. Tento klášter byl ovšem později, v období francouzské revoluce, vydrancován a nenávisti davů neunikli ani psi. Naštěstí však předtím poslední z opatů v Luxenil, vikomt de Clermont-Tonerre, daroval pár ze svojí smečky svému lékaři a chirurgovi Dr. Poillotovi. U něj psi vřavu revoluce přežili. Jeho syn se však nevěnoval lovu, tak otcovu smečku daroval panu de Rosne. Od něho získal pan Daubigné, vnuk Dr. Poillota, pár, který dal základ jeho báječné smečce, s níž lovil v letech 1865 - 1896. Už v roce 1884 byli psi pod jménem “psi z porcelánu” vystavováni na výstavě v Paříži. Porceláni jsou v dnešní době používáni jednak ke štvanicím zajíců, a to jak na koních, tak pěším, ale i k lovu spárkaté zvěře a divočáků se střelnou zbraní. Pro svoji schopnost držet stopu se hodí i k dosledům. Je nutno dodat, že jejich krátká a jemná srst vyhlíží jako velmi chabá ochrana pro práci v křovinách, ale oni v nich loví se stejnou vehemencí, jako na pláních. Klasifikace FCI: skupina 6 - honiči, barváři a plemena příbuzná, sekce 1.2 střední honiči, plemeno podřízené pracovní zkoušce Celkový vzhled: Pes používaný k lovu malé zvěře štvaním. Je velmi ušlechtilý, velmi francouzský, připomínající velké honiče každým detailem svého vzhledu. Tělo: Kohoutek je výrazný, hřbet široký a rovný. Bedra jsou široká, mohutně svalnatá, dobře spojená s hřbetem, nejsou přehnaně dlouhá. Záď mírně šikmá, kyčelní hrboly jsou oddělené a mírně vystupující. Hrudník je středně široký, ale hluboký. Žebra jsou vzhledem ke tvaru hrudníku spíše protáhlá než plochá. Slabiny mírně vtažené, plné. Pohyb: je živý a veselý. Cval lehký a vytrvalý. Zbarvení: je velmi bílé s oranžovými plotnami okrouhlých tvarů, které nikdy netvoří plášť. Tyto plotny se vyskytují obvykle na místech, kde je kůže tmavě pigmentovaná. Oranžové stříkání na uších je velmi typické pro plemeno. Výška: Pro psy v rozmezí 55 až 58 cm, pro feny v rozmezí 53 až 56 cm.
|